Uživatelé

Nornická historie

Je to marné. Stařecká touha napsat paměti převládla a tak doufám, že si z následujícího článku alespoň něco odnesete. Trudnomyslnost, nechuť a podobně. A to si ani nechci vymýšlet smutné dětství, rozvrácenou rodinu a další radosti a spoléhám na to, že prostá historie jednoho prasáka vás rozloží stejně účinně. Článek sice obsahuje nutnou dávku básnické licence, je jí však méně, než by jste se odvážili doufat.

Vždy, už jako mladík, jsem si obtížně představoval prostitutku. Bylo mi to vzdálené. Věděl jsem sice, že to existuje, či spíše musí někde existovat, socialistické jasné zítřky však tuto tezi neobsahovaly a tak jsem tápal. To slovo jsem ovšem nepoužíval, neb je mi prostá a jadrná mluva předků bližší. Prostě, když se řeklo kurva, vytanulo mi několik možností:

  • Na hotelovém baru zavěšená podvyživená ženština neurčitého věku, ověšená levnými cetkami, v rádoby svůdných šatech, které pamatují lepší časy, krhavým zrakem hledí zkrz cigaretový dým do pátého šálku kávy a lačnými pohledy stíhá devizové cizozemce, kteří si dolarovou bankovkou vydřenou z proletariátu zapalují svá havana (vyrůstal jsem za komančů jak vidno).
  • Na ulici stojící dívka, takřka ještě dítě, vyhublá a třesoucí se zimou. Promodralé rety sotva slyšitelně šeptají: „Kupte si mne. Musím koupit mléko pro bratříčka. Prosím“, zatím, co v těle hlodá smrtelná choroba (romantika mi nebyla cizí).
  • Anežka Bémová v Celetný ulici/ Koukněte se na ní, na tu poběhlici!/ Za oknem sedící vábící mladíci, koukněte poběhlici!/ Za oknem sedící vábící mladíci, koukněte poběhlici….
  • Za okny polozbořené ruiny hampejzu sedí ženštiny osvětlené poslední svítící žárovkou namočenou do červeného inkoustu, na sobě krom prádla z doby, které se říkalo “la belle epoque“ ještě roztrhané punčochy a vrstvu šminek, aby nebylo lze zpozorovat ztrhané a vyžilé rysy (to v kapitalistické cizině).

Jak je možno si všimnout, byl jsem tehdy nedotčen realitou, ale projevoval jsem, alespoň okrajově,  pozoruhodný smysl pro výhled do budoucna. Nostradamus nejsem, pojmout tehdy dnešní krutou realitu v celé šíři jsem pochopitelně nemohl.

Odbočka první. Ať si kdo chce co chce říká, ať si matka slzy utírá, v Československu socialistické paměti nikdy nebyl příliš velký problém sehnat holku. Vlastně by bylo lepší říci v Čechách, protože už ve dřevních dobách Husákovy normalizace (a asi už za Štůra), mělo Slovensko svoje špecifiká, jak bude psáno níže. Začít bych mohl třeba už od pubertálního tahání za vlasy, oslovit slečnu v tanečních bylo přímo programově vyžadováno, tremping i vodáctví bylo ideální živnou půdou, venkovské zábavy byly spíše o tom, že kdo uteče, vyhraje o diskotékách ani nemluvě. Paničky, základní to lovná zvěř pro každého kolem dvaceti, vždy chytaly na první šlápnutí a to ani člověk nemusel vypadat jak ideál antické krásy a intelektuálkám vždy až dodnes stačilo naznačit, že v kuřecím hrudníčku bije srdce básníka. Dle mého názoru se na všem řečeném podílelo i to, že život v reálném socialismu byl jaksi podprahově stísněný a smutný a to bylo možné kontakty s okolím opačného pohlaví maličko kompenzovat.

 Základní (dvouletá) vojenská služba mi, co se prostituce týká, vzdělání nevylepšila. Vojáci na takové věci čas neměli. Pravda, setkal jsem se v různých působištích se slečnami jevící podezřelý zájem o oběživo, ale nijak jsem to neřešil. Těch druhých bylo více a jejich výchova zřejmě měla mezery už odmala, jak ostatně naznačuje jedna letmá vzpomínka. Jako provianťák u odloučené roty v pohraničí (ne u PS, proboha!), jsem opatřoval potraviny pro hladové mužstvo v obchodech po vesnicích. Projít se ráno před osmou nebo odpoledne po druhé hodině například po Lipně nebo Frymburku znamenalo ve všední dny riskovat obvinění z pedofilie. Čtrnáctiletá děvčata se (ráno) okamžitě vykašlala na nezajímavou školu nebo (odpoledne) na návrat domů a v tlupách čítajících tři až pět kusů pronásledovala za tlumeného chichotu korzující vojcly. Vím, že někteří nevydrželi. Těm děvčatům je dnes tak třiačtyřicet a doufám, že mají hezké vzpomínky.

Že jsem se prvně setkal s prostitucí jsem si vlastně uvědomil až po samotném zážitku. Někdy kolem roku 1983 jsem zkoušel jakési zařízení v uranových dolech na Příbrami. Tamní platy, cca 5 – 7x vyšší než zbytek populace, nebylo vlastně kde utratit. Zvlášť s ohledem na pověstnou inteligenci horníků. Pro ilustraci: Když jeli chlapi na tah do Ústí, každý měl pro sebe dva taxíky. V jednom jel on a v druhém mu vezli kabát a čepici. Kdo to neudělal byl lůzr, nebo nedělal v jámě. A do těchto podmínek jsem přijel a byl jsem na hotelovém domě ubytován v druhém pokoji dvojáku s jakýmsi štajgrem. Štajgr ráno vyfáral, den prospal a v podvečer vyrazil. Zřejmě nešel daleko. O půlnoci rámus jak při třetí okupaci. Vrátil se s kamarádem a se třemi velmi dobře oblečenými děvčaty. Obírat je tam začali způsobem, který připomínal práci na porubu. Jako slušný (a vyplašený) chlapec jsem se zvedl (chodbička neměla dveře) a skromě jsem oznámil, že jim vypadnu, abych nerušil. Ozvalo se: „cožéééé? Tu poď! Sadni! Pij!“ (whisky, pravá, prvně v životě, z flašky). „Holky, nechte toho, nejdřív tutaj kamaráta!“

Je nutné si uvědomit, že ačkoliv jsem tou dobou byl už dva roky ženat a byl jsem protřelým děvkařem (o panictví jsem přišel ještě před plnoletostí), něco takového jsem neznal. Ukecat ženskou v recepci, oslovit holku v tramvaji, žádný problém, ale tohle?

Dvě z těch holek okamžitě poslechly a brutálně a nevybíravě mne ojely. A jízda to byla jak na tobogánu! Přesto mi to nedošlo. Až když jsem druhý den byl pozván na tah (prý jsem udělal výkonem dojem). Sotva chlapi vletěli do hotelového baru, zvedla se z koutů děvčata, další přišla později (prý jim číšník volal), blůzy dolů, chlapi jim do prádla narvali zmuchlané bankovky a pak už jsem nestačil zírat. Jako host jsem se cítil až blbě. Stačilo se podívat na nějakou flašku na baru a v cukuletu stála přede mnou, stačilo si začít po očku prohlížet některou z holek, v ten moment mi seděla na klíně. Tehdy jsem si řekl, že přeci jen ty prachy jsou k něčemu dobré a o šlapkách jsem si prvně za následující roky poopravil dojem. I když, viděno dnešní optikou, ty holky byly spíš amatérky. Ale také jak jinak, za komančů.

Jako zkušenost se mi shora uvedené zdálo ojedinělé a rozhodně bych si nedovolil to, co dnes. Zamávat holce před nosem bankovkou mi připadalo neuctivé a také bankovek na mávání se nějak nedostávalo. Takže nevidím zlo, neslyším zlo, nečiním zlo.  Jen okrajový kontakt s profesí proběhl, když za mnou dcera tehdejšího ředitele Setuzy jezdila do Prahy a aby nestrádala, tatíček jí zásoboval oběživem, a to tak, že v množství větším než malém. Alcron. Hudba do ouška, čísníka nevidíte dokud se Vám nematerializuje za zády (já jsem se vždycky lekl, rolničku by měli nosit, šmejdi), v jedenáct večer se vám omlouvají, že večeře nebude na stříbře ale jen na míšenském porcelánu a tak. Pravda, měl jsem neurčité podezření, že ta atraktivní děvčata na baru by nemusela být tak úplně mravopočestná, ale nebyla příležitost se o tom přesvědčit najisto, natož to zkusit. Tehdy jsem ještě dával přednost milence. Nu což. Byl jsem mladý a hloupý (jedno z toho už je minulostí).

A pak východní Slovensko. Rok 86 minulého (nebo to bylo předminulé?) století. Hotely v Michalovciach, Prešove, Kyralyihelmesu (to je Králova Hola – název jak ze Švejka). Člověk by si skoro řekl, že sem civilizace nedošla. A vida.

Odbočka druhá. V té době na Slovensku, obzvlášť východním, nebyl pro čehůna problém sehnat babu. Naopak, problém byl jí nesehnat. Stačilo promluvit a holka šla jak na vařené nudli. Nevím, jak moc se to od té doby změnilo, ale co se hlavně paniček týká, byl to masakr. Osobně si to vysvětluji tím, že tam vdané ženy nemají lehký život. Přijde manžel z pole role, vyrazí do krčmy, tam se ožere (borovička nebo do piva panáka sirupu (!) – viděl jsem na vlastní oči!), přijde domů, profackuje ženu kvůli večeři, nažere se, svalí se na manželku do postele a buď okamžitě usne, nebo si to na ní udělá a usne. Slušný a zdvořilý Čech, který nehuláká na veřejnosti, když v restauraci čeká na jídlo tak si čte (zjistil jsem, že mi tam ženské kvůli tomu přezdívaly „spisovatel“), netlačí na pilu, pomůže s taškou a na rande přinese kytku, je pro tamní paničku (ale i pro neprovdaná děvčata) prostě zjevením.

V tomto kontextu byla osamělá děvčata v hotelových barech osvěžením. Ano, samozřejmě, vrhala pohledy, že by od nich chytla sirka, ale na nikoho se nelepila. Bylo komické sledovat, že slečny evidentně někde slyšely, jak se mají chovat dámy velkého světa a pokoušely se to napodobit. Peníze  nijak zvlášť nechtěly. Spíše se chtěly napít a nějaký dáreček. Vznikla tedy zvláštní soutěž. Kdo zaplatí míň. Opravdoví borci (a já mezi ně tehdy – a možná ani dnes – nepatřil) to zvládali s dvěma panáky a jednou růží.

Došlo i na cizí země. Bohužel jen ty spřátelené. V Sýrii, Libanonu nebo Polsku či Bulharsku se to prostitutkami zrovna nehemží. To, co se dělo v Rusku (tehdy se tomu ještě říkalo SSSR) mi jako prostituce nepřipadalo. Prostě nám jen na večery družby vozili autobusy plné, po všech stránkách prověřených, komsomolek (pozn. pro mladší čtenáře: Junnyj Komsomol byl něco jako náš Svaz Socialistické Mládeže).

U filmu se mi také moc líbilo. Co se slečen týká, stejný efekt jako na východním Slovensku, ale na vyšším levelu. Nicméně jsem opět neměl příležitost vyzkoušet placený sex. Sotva jsem stíhal ten neplacený. Nevím, co ženy pohání, když vidí filmový štáb, ale zdravý rozum to asi není. Po plyšovém nepřevratu jsem tam už dlouho nevydržel a zkusil jsem si ještě Pakistán a následovala práce u soukromé firmy a vlastně první zkušenost naostro.

Měl jsem dobře nakročeno k iontové nerovnováze na buněčných membránách, když jsem se vracel z jednoho vánočního večírku. Někde v Košířích mi přišlo, že jsem vlastně odjel proto, že mne srali ti lidé tam a ne ten chlast i oslovil jsem taxikáře, jestli by mne neodvezl někam se napít. To jeho nadšení mi mělo být nápadné. A tak jsem se v půl jedné v noci ocitl někde na Ořechu před nějakým domem s něčím červeným na štítu a taxikář se domlouval s nějakou ženskou ve džínách, že někoho přivezl. Ta mne dovedla k baru, kde jsem s drobnými… no tak dobře, s většími obtížemi, vylezl na barstoličku. Byly tam stolečky, u nich seděli chlapi se ženskýma, ta baba co mne pouštěla dovnitř byla za barem s ještě jedním barmanem a mne si venkoncem nikdo nevšímal. Vypadala k světu a na dvacet osm, tak jsem začal hučet do ní. Trvalo to asi 10 panáků a slovo dalo slovo. Tak jsem se začal zajímat, jak jako to… tento… technicky provedeme. Odpověď mne málem sestřelila z baru. „Přece vezmu klíč a půjdeme na pokoj“. Až v tom okamžiku jsem si totiž uvědomil, že jsem v bordelu a lámu (zřejmě) děvku. No jo. Tak tedy sbohem vánoční prémie. Šel jsem jak na popravu. Slečna ovšem uměla. A moc. Dobře jsme se bavili tak dvě hodiny a já s hrůzou očekával placení. A nic. tak jsem se velmi, velmi opatrně poptal jak je to možné a bylo mi řečeno, že není kurva ale provozní a ať to neřeším. Viděl jsem ji pak ještě dvakrát, nestálo mne to nic, tak jsem dával k pití 100% navrch a dodnes si myslím, že jsem měl kliku. Na ten podnik rád vzpomínám, škoda, že zkrachoval Asi byl moc daleko od centra.

V hlavě mi to hlodat nepřestalo a tak jsem si pár let od roku 98 sem tam opatrně zavolal escort. Většinou to byla katastrofa, snad kromě jedné dívčiny (říkala si Sára a měla skoro 190 cm). Skoro se divím, že mne to nepřešlo. Do klubu jsem se bál. Nevěděl jsem jak se chovat a bylo tam moc lidí. O tom, že vůbec existuje něco jako privát, jsem se dozvěděl vyloženě náhodou, když jsem hledal zmíněné escorty a získal jsem pocit, že TAM TEDY NIKDY!

No nic. Jsem silný a vytrvalý, pracoval jsem na sobě a začal jsem pravidelně navštěvovat klub AAA na Smíchově. S tou pravidelností jsem to vzal od podlahy, takže se na mne začaly lepit holky soukromě. Kdyby držely klapačku, nic by se nedělo, ale pochlubit se těm méně šťastným musely a tak jsem dostal zákaz vstupu. Z té doby si nejvíce pamatuji kouzelnou historku, kdy mne holky přesvědčily, abych se vydával za majitele klubu, protože jacísi dva vošousti nechtěli zaplatit pití, vyděsili ochranku (ta utekla a zamkla vchodovou mříž zvenku) a nechala tam vyplašenou barmanku s holkama. Vážil jsem přibližně tolik co oni oba dohromady, nadával jsem jim rusky a tak to dobře dopadlo. Až na ty policajty, co dorazili potom. Tak hra pokračovala, holky si jim posedaly na klín, jedna vyšplhala na tyč a cajti odjeli jak ve snách. Ovšem až poté, co perlustrovali ty dva, co je zavolali a, jak příslušníci mínili, svévolně a zbytečně je zdrželi od výkonu služby! Ordnung must sein! Nicméně zákaz vstupu, takže Sweet Paradise. A tam mi jedna světa znalá slečna poradila privát. Hádat můžete jednou. Privát Sabrina!

Šel jsem tam a našlapoval jak na připínáčky. Smůla. Byla tam slečna, kterou už si nepamatuji, z pěti slov čtyři zdrobnělinky (znáte tu historku s tím živým vysíláním: „dětičky, teď si polibte prdelky, já si jdu do pokladničky pro prašulky“). Nic moc, ale přemýšlet jsem začal. Samozřejmě jsem absolvoval i Iveta privát a několik dalších příšerných zážitků, v souhrnu však se začalo ukazovat, že kvalita nijak nepokulhává za night clubem a lidí kolem je méně. Když jsem našel privát Naomi, Gina, Bohdalec a další jim podobné, měl Sweet prostě smůlu. Po čase jsem se dokonce vrátil do privátu Sabrina, očekávaje malér, leč co to? Namísto užvaněné pizdy jsem narazil na Sabrinu. Kdo pamatuje, nezapomene. Dokázala dát chlapovi pocit, že je ten nejlepší. Tomu privátu jsem věrný dodnes.

Tou dobou ze mne tahala prachy jedna velmi atraktivní slečna (tancovala privátní stripy v Sweetu, do postele ale nechtěla, a to tak, že zavile). A tato slečna jednoho dne povídá: „hele, čet si Norníka?“. A bylo to. Objevil jsem komunitu a jal se programově zkoušet co to dá. Zjistil jsem, že nehoda není náhoda a objevil jsem kouzlo průzkumu. Za nějakou dobu už jsem byl v pražských privátech dost proslulý a v řadě z nich se i uklízelo, když byl detekován můj telefon. Rád si namýšlím, že ty stovky mých recenzí zkvalitnily trh se službami.

Když to shrnu, dnes už mi nečiní potíže představit si prostitutku. Vím, že to není veselá práce a nijak jim jejich příjmy nezávidím. Řadu z nich považuji za své (takřka) kamarádky a ony se mi odvděčují tím, že mi lžou lépe než svým klientům a já si toho považuji.

Yanek

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (1 vote cast)
Nornická historie, 5.0 out of 5 based on 1 rating

4 Odpovědi na Nornická historie

  • Pohranicnik píše:

    No,no! Co mas proti Pohranicni strazi,ty stara vojno? :-)
    Nic ve zlem,jsem jen jeden z byvalych pohranicniku.
    Tenhle web je skvely a ac nejsem nornik,moc rad ctu Tve clanky a prispevky zkusenych norniku. To je skola zivota,jak vysita.

  • Yanek píše:

    Nic moc. Jen mi není dodnes jasný, proč střílela po lidech, kteří chtěli za socialistického ráje VEN, do té mizérie.

  • Robert Junga píše:

    Trochu nesouhlasím. Na Slovensku byli autoritativní muži
    a dívky nesamostatné. V maskulinní slovenké společnosti dívky čekají na rozkaz. Na Slovensku jsem nikdy neuspěl.
    Zato v Praze byl ráj; dodnes vzpomínám na dívku z televize, která říkala nádherné věci nebo na jinou,
    které rozkošně sténala. A vše za oběd v bystru nad stanicí Budějovická, kde měl kamarád byt…
    R.Junga

  • miro.slav píše:

    To boli naozaj zlate casy ten socik,co sa tyka bab.
    Suhlasim s Jungom,v Cechach to bolo o dost lahsie ako na Slovensku.Tam boli niektore mesta,kde boli odevne tovarne alebo zavody na bizuteriu,kde boli muzi v totalnej mensine.
    Nezavidim mladym chalanom,co vyrastli v novom rezime,ti uz iny ako plateny sex nespoznaju.Ci uz je to frajerka,manzelka alebo slapka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Komentáře
Přidáno: