Anděl smutku

Je docela dobře známo, že jako spouštěč zasutých vzpomínek nejlépe poslouží vůně. Ostatně, řada z Vás to zřejmě  potvrdí z vlastní zkušenosti. Co už se není tak dobře známo je, že docela dobrým důvodem pro vzpomínání je i po velmi dlouhé době zvuk.

Bylo mi 15, možná 16, a s kamarádem jsme vyjížděli na z Bráníka vlakem na Sázavu. Otevřená plošina vagónu, cigáro v koutku, kytara a foukací harmonika. Luka pod Medníkem, kamenolomy za Týncem, skály podél řeky, která se valí přes balvany úzkým korytem k Pikovicím. A samozřejmě, naráželi jsme na stejně postižené. Nechce se mi říkat trampové, ten pojem dnes ztratil svůj obsah. Dodnes nevím přesný důvod, láska k přírodě ani k hospodám, ba dokonce ani k hospodám v přírodě to nebyla. Hnalo nás to ven, z Husákova normalizačního pelechu někam, kde si lidé netykají proto, aby si mohli říkat soudruhu. Co mi zůstalo v paměti jsou zvuky řeky, v peřejích, déšť bušící do stanového plátna a písničky.

Dodnes je slyším. Nevěděl jsem kdo je napsal ale zpívali jsme jak o život. A o ten zřejmě také šlo – drobným hlodavcům, kteří nás slyšeli. Písně jako Marcela, Jenoféfa, Krinolína, Cesta na západ, Krčma v Oděse a další. Z těch melodií vanul stesk, vůně borové smůly a  víra, že jednou bude líp. Až po vojně jsem se začal zajímat, kdo že nám dal ten pocit sounáležitosti a narazil jsem na přezdívku Kapitán Kid. Tramp, zpěvák a spisovatel. Neprávem zapomenuté science-fiction jako Zápisky z Garthu, Eleonora, Engerlingové a další, o detektivních románech nemluvě. Zamlklý chlápek s věčným cigárem zapíchnutým ve vousech a s nakažlivým úsměvem.

Kapitán Kid nebo, chcete-li, Jaroslav Velinský už nic dalšího nenapíše. Zemřel letos, 19. února, ve věku 80 let. Jeho písně tu s námi zůstávají, hrají je noví tuláci po hvězdách, a dál budí vzpomínky, stejně jako jeho knihy provokují naší fantasii. Mír jeho duši a ať odpočívá v pokoji.

Je na Západ cesta dlouhá:

Anděl smutku, 3.5 out of 5 based on 2 ratings