Uživatelé

10+7 a něco navíc

Dnes tak nosné téma jako jsou šlapky, prostituce, nablblá policejní oddělení a další podobné truchlohry zkusíme trochu odlehčit. Zašťouráme zhůvěřile do křesťanů a do církví, obzvláště pak do božích přikázání a smrtelných hříchů. To je, jak jistě naznáte, téma veselé a takřka sváteční, které se sice sem, do toho vážného a seriózního prostředí jaksi nehodí, ale co by blogger neudělal pro pobavení svých čtenářů.

Musím se otevřeně přiznat, že jsem se inspiroval jednou větví debaty na známém webzine, kde se střetl zarytý pámbíčkář s racionalisty, a málem došlo k anihilaci.  Pak to byla vzpomínka na církevní svatbu mojí dcery ve Vyšehradské kapitule. Příslušný šaman Boha takřka pominul, ale co se matky církve týká, hubu nezavřel. Bylo to zvláštní. Pokud jsem za komančů mluvil s nějakým kněžím, bylo to naopak. Mohlo by to být i tím, že ať by tehdy říkal cokoliv, nic by mu z toho nekoukalo.  Abychom ovšem věděli o čem mluvíme, musíme si udělat historický exkurs do hodně dávné minulosti.

Už odedávna, co člověk, tehdy vlastně spíš vytuněná vopice (kreacionisti, polibte mi…) začal používat rozum, střetával se s věcmi kterým nerozuměl a které nemohl ovládat. Slunce vycházelo a zapadalo pokaždé jindy, měsíc jakbysmet, dosáhnout na ně nešlo, a do toho hrom bil a blesky třískaly. Bahenní plyny záludně hořely tam, kde byla voda nejhlubší, z nebe padaly kameny (ačkoliv z nebe kameny padat nemohou, protože tam žádné nejsou), pršely žáby, voda zrudla, některé tóny přivodily všem paniku a nepočítaně dalších legrací. K tomu si přičtěte to, že lidi umírají, mnohdy i sami od sebe (jak zní známý výrok, „kolikrát se člověk uzdraví a lékařská věda je proti tomu bezmocná“).

Toto všechno je nutno si nějak vysvětlit, když už to nejde využít. Zprvu to byli šamani, kteří dokázali najít dostatečně jednoduché vysvětlení, aby zbytek kmene nešílel strachy, posléze vznikly za účelem korektního vysvětlení čehokoliv celé organizace. Je to jednoduché. Vymyslíme si entitu, která za to všechno může. A následně začneme tvrdit, že tato entita s námi hovoří, a všechny jevy, které se nám nehodí jsou trestem za to, že se nechováme tak, jak si tato entita žádá. No, a pak stačí postavit ty  požadavky tak, aby je vlastně nebylo možné neporušit a tím máme  možnost ovládat ty, kteří tomu uvěří. Výhody pro ty, jež interpretují jsou v celé věci obsaženy jaksi už z principu. Maličký problém je v tom, že ta entita (můžeme ji nazývat třeba Bůh) nijak neodměňuje ty, kteří se chovají jak žádáno, ať už z toho důvodu, že nemohou jinak nebo že postrádají páteř. Blbě se to vysvětluje lidem. Naštěstí ovšem existuje strach ze smrti. Takže začneme tvrdit, že Bůh odměňuje, ale až po smrti. A je vymalováno. A aby se nám stádo moc neztenčovalo sebevraždami plynoucími z kontrastu blaženého života po smrti a aktuální mizérie, prohlásíme sebevraždu za hřích a svatokrádež, doplníme koncept pekla pro ty, kteří nemlátí hlavami o zem dost usilovně a vlastně je hotovo. Na těchto základech jde stavět, to zjistil už nějakej Moses, tak proč vymýšlet znovu. Takže když jednou popravili jakéhosi pološíleného tesaře a pouťového kouzelníka stiženého slavomamem za to, že se prohlašoval židovským králem, byly postaveny základy ke vzniku první církve. Samozřejmě, že to nešlo nějak rychle. Ale stačilo, vždy, když se vyskytl další bláznivý prorok, prohlásit jej za svatého, ve jménu Boha ty bláboly trochu upravit a máme další část Svatých Textů, které je nutno ctít a dav má opět co přežvykovat.

Protože množství blábolů se zvětšuje, stávají se pro plebs nesrozumitelnými. Je tedy třeba vytvořit jakýsi snadno zapamatovatelný výtah a ten namlátit nevolníkům do hlav. Říkejme mu desatero přikázání. A k tomu ještě základní prohřešky, aby bylo za co směňovat odpustky. Tomu můžeme říkat „smrtelné hříchy“. Tak, a teď si to můžeme vzít, bod po bodu. Jak kdysi pravi Jiří Grossmann, nejprve nechme zaznít tomuto svinstvu (vybral jsem text tak, jak jej prezentuje Deuteronomium, s výjimkou přikázání 9 a 10, ta jsou z katolického katechismu – stejně v tom mají černoprdelníci bordel):

  1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.  – Samozřejmě, jak jinak. Jinak by nám mohly ovečky zdrhnout ke konkurenci, nebo se vrátit ke kmenovým bůžkům, kteří toho zas tolik nechtěli.
  2. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. – Neplatí pro vykladače jediné pravdy. Přece mezi sebe nepustí kdekoho. Kdo by na ně dělal?
  3. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat… ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. – Zase není možno tažné voly ztrhat, dáme jim čuchnout. A kdo by chtěl ve sváteční den udělat něco pro sebe, dostane přes koule.
  4. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. – Každej si váží rodičů. A všechno ostatní dává přece Bůh!
  5. Nezabiješ. – Samozřejmě. Pokud to tedy není ve jménu Božím. To pak můžeš zabíjet vlevo – vpravo, nikoho nešetřit. Co do počtu, až moderní doba překonala počty mrtvých, kteří zemřeli ve jménu Božím.
  6. Nesesmilníš. – Bastardi, vzhledem k tomu, jak na ně okolí hledí pak nemají tendenci věřit čemukoliv, natož Bohu a jejich status vlastně působení církve přímo vylučuje. Ne nadarmo byli někteří velcí buřiči nemanželští synkové.
  7. Nepokradeš. – Jinde než u církví majetek ani nebyl, kromě vrchnosti, a ta si ho uměla ohlídat.
  8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. – Zvlášť, když ho budeme vyšetřovat MY
  9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. – Už dychtí jíní, nech si zajít chuť
  10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. – Až budem chtít zaplatit desátky a odpustky, mohlo by nám to chybět.

Když nad tím tak přemýšlím, asi nejlepší definici kněze jsem našel kdysi v knize Karla Michala, Bubáci pro všední den, kde mrtvá kočka odpovídá na položenou otázku takto: „Duchovní je člověk, který se živí tím, že se snaží jiné přesvědčit, aby uvěřili v něco, čemu sami od sebe uvěřit nemohou. Částí této víry je poskytováni obživy duchovnímu.“  Všimněte si, jak se v tom všem podprahově vyskytuje servilita ke světské moci. Ta ostatně církev doprovází po celou její historii. Samozřejmě, návod k použití boha nepostačuje, cukr je málo. K použití biče  (pekla) jsou třeba důvody – smrtelné hříchy:

  1. Pýcha – domnívám se, že v povolání kněze (oni říkají poslání) je pýcha zabudována už v základu.
  2. Lakomství – všimli jste si, že církev je jedna z nejbohatších organizací na světě? Ale že by moc rozdávala…
  3. Závist – Celá staletí si lidstvo závidí vzájemně nos mezi očima. Je třeba mu to zakázat, je to hned několik nesmyslných frází k odříkání při zpovědi navíc, aby bylo vidět, že máme moc.
  4. Hněv – To samé co výše. Nastavit druhou tvář platí jen pro plebs. Zažili jste někdy jak kněz z kazatelny dští oheň a síru na hříšníky, někdy i ve stylu připomínajícím polního kuráta Otto Katze? O církví pomazaných panovnících ani nemluvím.
  5. Smilstvo – Vyhrazeno pro ty, kteří nejsou vidět. Levobočků vždy bylo dost. Zřejmě vznikli ve jménu Božím.
  6. Nestřídmost – zejména církevní hostiny byly střídmostí proslulé
  7. Lenost – Plebs musí makat, někdo ty prachy dát musí. Ovšem… také práce kněze je nejspíš velmi namáhavá

Celá existence konceptu boha (bohů) je po tisíciletí doprovázena úpornou snahou církví dokázat nedokazatelné. Původní neudržitelná myšlenka o „vousatém dědkovi“ byla nahrazena postupem času stále abstraktnějšími a abstraktnějšími konstrukty, mezi kterými nepochybně vyniká ona myšlenka trojjediného boha, neboli, jak praví známý vtip, „…fotr, kluk a strašidlo“. Síla argumentů byla nahrazena argumentací plamenem, mečem nebo sekyrou a posléze dnes už jen plačtivým kňouráním o posledním útočišti intelektu. Jen si vezměte onen humorný proces, kdy jakási organizace prohlásí někoho za svatého a tím tedy vlastně mění Boží plán a nařídí Bohu, že toho a toho musí uvést mezi svaté. Je tedy více než zřejmé, že Bůh se vyskytuje jen v mysli představitelů této organizace, jinak by nemohli mít tu jistotu. Jděte do kostela a poslechněte si jedno (dvě, tři) kázání, a zjistíte, jak moc moderní doba a poznání zredukovala církevní dogmata. Celý jejich problém spočívá v tom, že víra v Boha je vlastně zavržením rozumu a přesto církev potřebuje, aby v ní ovečky rozumově setrvávaly. Proč by nám tedy pak Bůh ten rozum dával? Krom toho, máte-li k víře nějaký důvod, přestává být vírou a stává se poznáním. Ale odměnu za víru inkasují jen duchovní. A vo vo vo tom to je.

Pokud existuje Bůh, nikdo to neví, může tak jen deklarovat. V každém případě, pokud ano, o nás jeví naprostý nezájem a celá lidská historie a sama víra v něho je toho důkazem. Víra v Boha je marketingovým trikem pro získání benefitů, ať už je to moc či statky. Je nicméně nedílnou součástí té historie. Až půjdete kolem kostela, vzpomeňte si na to vše, co reprezentuje.

Yanek

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.2/5 (6 votes cast)
10+7 a něco navíc, 4.2 out of 5 based on 6 ratings

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Komentáře
Přidáno: