Uživatelé

Těžko je člověku samotnému

Následující příběh, pravda, není přesně tím, co by jste ode mne čekali, ale má jednu přednost. Vskutku se stal a básnické licence v něm není tolik, kolik by jste si snad mohli myslet. Jakákoliv podobnost s kýmkoliv a čímkoliv rozhodně není náhodná a tak si můžete v podstatě z kohokoliv dělat srandu. Jen nezapomeňte, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. —————————————————–

Na věži jednoho ze dvou kostelů v Dolní Lhotě nad Žiželou hodiny odbily sedm a venku už se smrákalo. Stará Mašková vykoukla na věžní hodiny výlohou skrz mezeru mezi plyšovým medvědem pamatujícím komunisty a dřevěným eko nákladním autem, které by koupil svému děcku jedině blb,  neboť barvy z kastle pouštěly i při ostřejším pohledu, a povzdechla si. „Máňo“, pronesla, „budeme zavírat“, a pro sebe si řekla, že snad to ON ještě dneska nezjistí. „Tak jo šéfová“, ozvalo se ze skladu. „Pancéřové okenice, nebo stačí mříž?“ „Stačí mříž, dneska tu nenechávám žádný dokumenty a poslední činžák jsem převedla na cérku.“ „Myslíte, šéfová, že ON to ví?“ „Kristepane! Mařeno, ještě Ty mi přidělávej starosti!“ Před kvelbem přistálo se zaječením brzd a v oblaku dehtového dýmu z vylágrovaného dýzlu francouzské výroby auto zmíněné dcery. Stará Mašková se rozloučila s prodavačkou, nahodila skryté kamery, změnila kód v zabezpečovačce a vyběhla ven s letmou myšlenkou, že ten řidičák by jí býval možná byl k něčemu dobrý, ale zaplašila ji. Alespoň jí ta mrcha od vedle o to auto nemůže připravit.

Ferdinand Mašek se na druhém konci městyse u vdovy Vondráčkové zatím oddával tomu, co farář Vorlíček při posledním kázání nazval pelešením. Kázání to bylo vášnivé, jedno z nejlepších která důstojný pán měl od té doby, co na faru nastoupila nová hospodyně. A to, co Mašek dělal mu to i v jeho šedesáti šlo docela dobře. Bůh zaplať za Viágru. Taky bodejť by ne. Stará Mašková, co si pamatoval z doby před dvaceti lety, přistupovala vždy k sexu dost asketicky. Měl tedy, i přes desetiletí trvající masturbaci, docela rezervy. Při relaxu si říkal, že to celé musí zase probrat s dcerou. Sdělená radost je dvojnásobná radost a co na tom, že jsme šťastni, když jsme (podruhé) mladí.

Zmíněná dcera, provdaná Burešová, takto mírně obnošená a o něco méně mírně prdelatá panička po třicítce měla tou dobou hlavu v pejru. Nejenom, že manžel jevil zájem o sex asi jako poslanci o zrušení imunity a děcko bylo tento týden už podruhé nemocné. Navíc se schylovalo k sezónnímu prodeji, na kterém byl závislý její obchod, a žádný ze třech chlápků co jí nepravidelně obhospodařovali si ne a ne udělat čas. Měla tedy starostí víc než dost a ještě k tomu jí stará Mašková zrovna rvala do hlavy už čtvrtou spikleneckou teorií: „Já do něj, do lumpa, vidim jak do hubený kozy“, pronášela přesvědčivě. „Von se dohod s bábou Korotvičkovou od vedle a chtějí mne připravit o majetek, holka zlatá. Však já to dobře vim. I tu jeho skrejš už jsem našla! Od včerejška tam ubyly dvě Viágry a tři prezervativy“. Při slově prezervativ trochu zadrhla, protože není dobře mluvit o provaze v domě oběšencově a přece jen jí čas od času napadalo, že sexuální abstinence po dobu více než dvou desetiletí není pro udržení chlapa doma to nejlepší. Dokonce se před několika měsíci přemohla a absolvovala pokus o sex, což by neinformovanému pozorovateli mohlo zdálky připomínat něco mezi pokusem o resuscitaci obyvatele starobince a napadením vetřelcem. „Já ho pak sledovala, jak se s tou ženštinou domlouval přes plot. Šak ale my jsme tý dvojce zatopili, děvčico. Ještě na Tebe převedu tu svojí půlku tohodle baráku a má smůlu, hajzl jeden.“ Děvčica kradmo zvedla oči k nebi. Nejenom, že tou dobou po řadě utajených majetkových převodů z téhož důvodu už vlastnila tři domy, jeden činžák a dvacet hektarů polí. Ještě mít na krku jako věcné břemeno vlastní matku jí chybělo! Navíc v ní hlodaly pochybnosti. Otec při poslední návštěvě nezmiňoval tetku Korotvičkovou ale vdovu Vondráčkovou a tak začínala mít v sociálních interakcích své rodiny docela zmatek. Krom toho se jí tvrzení o Korotvičkové nezdálo i proto, že ta výrazem připomínala králíka Bugse a figurou kačera Duffyho. Myšlenku na identifikaci otce s Wilfriedem kojotem rychle zapudila jako neuctivou. Vymluvila se tedy na rodinu a večeři, přičemž taktně zamlčela že hodlá rodině namazat krajíce chleba paštikou z Lídlu a vypadla domů, kam ovšem tou dobou směřoval křepkým krokem tatík, výrazem připomínající lišku po úspěšné noční návštěvě kurníku. Jen to peří na tlamě mu chybělo.

Prý je dobře, když dcera s otcem mají dobré vztahy. Někdy se to přirovnává k nenaplněnému incestu, ale čeho je moc, toho je hodně. Každá vrba má svého Lávru. Panička Burešová už na tom byla tak, že by snad radši brala ten incest. Inu, není to mejdlo a tak to neubejvá a nikdo by neměl vědět všechno. Už jen s hrůzou čekala, až se jí tatík začne vyptávat na polohy, které by mohl v sexu použít, aniž by riskoval urychlený odjezd na rehabilitační nebo kardiologické centrum. Vytáhla tedy flašku vína, z ní špunt, nalila si dvojku a pevně doufala, že než otec dorazí, stihne i druhou a tím otupí vnímání do té míry, že sebou při šťavnatých detailech o senior sexu nebude spasticky cukat, jako kdyby jí kokršpaněl pod stolem ohryzával achilovku. To ovšem ještě nevěděla, že její matka tou dobou doma dělá průzkum na snadný rozvod, samozřejmě, kde jinde než na společném počítači, přičemž pojem „historie prohlížeče“ jí nic neříká.

Druhý den byl tatík u cérky jak s horkym buřtem. „Představ si, máma něco tuší“. Mladá potlačila neuctivý komentář a zkusila obličej překonfigurovat na tázavý výraz. Moc jí to nešlo, bo matka už jí telefonovala a vyptávala se na detaily rozvodového řízení. „Na počítači hledala rozvod. Jak se mohla něco dozvědět, dyť sem byl tak vopatrnej!“ O konspiraci věděla mladá své a tak se opět zdržela hlasování. „Co budeme dělat?“ Dotazoval se starej Mašek dcery. I na to by mladá měla odpověď, ale množné číslo se v ní nevyskytovalo. Zkusila to opatrně: „Nebylo by lepší se dohodnout? Vždyť  Ty se rozvádět nechceš, ne?“ Otec bez souvislosti zafibriloval. „Šmarjá, co tomu řeknou lidi?!“ Jednalo se o tutéž řečnickou otázku, kterou mladé kladla matička už měsíc a tak se to opět obešlo bez reakce. Když otec odešel, přičemž se mu i bez znalosti klasiky dařilo docela dobře evokovat Macbetha po setkání s čarodějnicí, mladá Burešová se nechytla za hlavu jen proto, že jí bylo líto nové trvalé. Bylo jí jasné, že ohledně kompu už nemůže starou varovat, protože kdyby teď začala mazat historii, dozvěděl by se otec odkud fouká vítr. A tak si jen opakovala: „To bude průser, to bude průser, to bude průser…“

Uplynuly dva týdny. Nadstrážmistr Voráček přišel na místní oddělení jak v jiříkově vidění. „Teda chlapi“, povídá, „Tohle jsme tu ještě neměli. A před svátkama ještě k tomu!“ „To mi povídej.“ Jeho nadřízený, podpraporčík Matoušek, zvedl oči od lejster. „Kriminálka z města mne vyslýchala jako kdybych jí to udělal sám!“ Junior sboru, strážmistr Vesela se k nim přidal: „Prej vypadala jak z mlejnku na maso. Už se probrala?“ Kdepak, ještě ne“, zněla odpověď velitele. „Je v komatu. Ale říkal doktor, že furt něco mumlá dokolečka, jen jí není pořádně rozumět.“ Tázavé pohledy se na něj upřely. „Prej to zní jako – už to vědí – nebo tak něco. Ale kdo ví a co, to nikdo nechápe.“ „Stejně je to zvláštní“, zamyslel se Voráček a tím se dostal až na hranici své mentální kapacity. „Jejich dceři se stane taková věc a všimli jste si Maškovejch? Mají se k sobě jak zamlada. Jako dvě hrdličky. To nepochopím.“ „No jo, no“, zněla odpověď. „To víš. Těžko je člověku samotnému.“

Yanek

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 3.2/5 (5 votes cast)
Těžko je člověku samotnému, 3.2 out of 5 based on 5 ratings

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Komentáře
Přidáno: