Uživatelé

Příběh opravdového… komunisty?

Psát skutečné příběhy je práce nevděčná. Vždycky se najde kokot, který psané použije proti autorovi. Naposled se mi to stalo s nějakým Krystlíkem, což je taková obdoba Čulíka, ovšem v hnědé barvě, kterému není žádný počet nul za prvním číslem dost velký k tomu, aby vyjádřil hrůzy odsunu nebohých sudetských Němců. Popsal jsem mu v diskusi zkušenosti naší rodiny s kvalitou obsluhy v německých lágreh wokshopech za druhé války a dočkal jsem se, sice neinformovaného, avšak o to emotivnějšího popisu kvalit zainteresovaných osob (podstupujících výchovu), z něhož vyplývalo, že tam byly tutově po právu a zasloužily zhebnout. Nicméně mi to nedá, takže u příležitosti ruské okupace chystejte vidle, dám rozběh.

Jak jistě víte, a už Jan Werich řekl, každý člověk má dva dědečky, z čehož logicky vyplývá, že je na světě dvakrát více dědečků, než lidí. No, u někoho to není pravda. Já mám dědečky tři. Můj skutečný děd byl zakarpatský Rusín a žid. Nejprve utekl před Rusy do Čech, pak před Němci do Polska a když to viděl, tak nakonec dobrovolně zkusil posmrtný život, jestli nebude lepší. Asi je, protože se už nevrátil. V mezičase v Čechách založil rodinu, nicméně babička měla tolik rozumu, že nezdrhla s ním. A protože těžko je člověku samotnému, zvlášť když má dvě děti, vzala si po čase někoho jiného.

Jak známo, špatné volby mají tendenci se opakovat, má to něco společného s teorií her, potažmo zákonem série. Byl to mladší ze dvou bratrů a jmenoval se Kamil Jodas. Historie jeho jméno nezaznamenala. Naštěstí. Nicméně jméno jeho bratra ano. A stejně jako jeho bratr, zakládající člen KSČ, měl i on legitimaci Komunistické strany s jednociferným číslem. Musela to být zvláštní doba a je škoda, že většina relevantních informací o ní se ztratila pod nánosem legend pocházejících z jedné i z druhé strany a suchá historická fakta přece jen nemají tu moc vykreslit ji v barvách. Jak Josef Jodas nevím, jsou chvíle, kdy bych byl schopen tvrdit, že byl kariérista, ale nikdy jsem ho nepotkal, když zemřel, bylo mi 11 let. No a Kamil byl… nevím jak to říct. Věřící? Přesvědčený? Zřejmě to tušili i Němci a tak, jak Josef tak Kamil, rukou společnou a nerozdílnou, strávili dobu od devětatřicátého do pětačtyřicátého v Buchenwaldu. Jaké to tam bylo vím jen z útržků. Děda o tom mluvil velmi málo, takže jen z náznaků babičky tuším, že ke svému uvěznění se každý z bratrů postavil jinak. Jak a který netuším, mohu usuzovat jen z pozdějších dědových postojů a z toho, že od války se svým bratrem nepromluvil. Jak se k celé věci stavěla babička mi rovněž nikdy nebylo úplně zřejmé. Jen jednou jsem zaslechl, že „tu zase otravoval Josef“. Ovšem, informace z této strany budou rovněž zkreslené, babička až do své smrti v šestaosmdesátém věřila komunistům a večer se modlila ke svatému Antoníčkovi. Jaký guláš z toho musely mít v hlavě obě děti lze usoudit z toho, že zatímco moje matka to dotáhla na „prestižní“ místo pišky v sekretariátu předsedy české vlády, strýc podepsal chartu. Proč nikdo za normalizace nic neřešil, i když strýce STB slušně šikanovala, nevím. Možná že právě kvůli té historii, ke které se teď vrátím.

Oba bratři se v roce 45 vrátili z Buchenwaldu. Co dělal Josef nevím, domnívám se, že už tehdy byl placeným funkcionářem, ale děda nastoupil do ČKD, kde, jako velmi zručný nástrojař a všeuměl, dělal mistra. Za zmínku stojí, že později tam jako učně měl i Karla Gotta. Slova, která v souvislosti s jeho schopností vydělat si i jinak, než jako zpěvák, používal, nemohu opakovat. O soud za pomluvu nestojím. Je zajímavé, že u příležitosti Vítězného Února 1948 děd odolal a, přestože se u něj střídali souvěrci jak svatí na orloji (jednociferné číslo na legitimaci dělalo divy), nenechal se do placené funkce zlákat. Zřejmě proto, že měl výstražný příklad před očima. Je zvláštní, že rána, která přišla v podobě měnové reformy v roce 1953, jej sice připravila o víru v systém, či spíše o víru v lidi, kteří jej představovali, ne však o víru v myšlenku. V každém případě na konci roku 1953 vrátil členský průkaz KSČ a poté, co ČKD po roce 1960 zrušila část nástrojařského provozu, přešel do Tesly Karlín, kde jako mistr malého oddělení dožil důchodu.

Je podivné, že i přes jeho „prohřešky“ mu soudruzi nedali pokoj. navštěvoval jej například Tonda Zápotocký, na fotce vpravo je s Antonínem Novotným (pravý to muž z lidu, v pracovním plášti) a později i další. Asi předpokládali stejně pružnou morálku, kterou potom prokázal jeho bratr coby představitel „ultras“ na sjezdu v libeňské Čechii v říjnu 1968 (Jodasova skupina – Jodas, Famíra atd.). Ruská okupace byla zřejmě další ranou, ovšem víra zřejmě zůstala. Jeho bratr Josef v roce 1970 zemřel (na pohřbu nikdo z rodiny nebyl). To však statečným vohnoutům, pomíjejícím drobný rozdíl mezi jmény Josef a Kamil, nezabránilo v házení kamenů do oken a pořvávání „Jodasíííí, vyléééz“. Babička to komentovala nějak tak, jako že Josef nedá pokoj ani po smrti. I přes své přesvědčení nikdy neodmítl diskusi na téma režim, bohužel jsem tehdy nebyl ve věku, kdy bych mohl argumentovat jinak, než emotivně, protože dějiny se ve škole učily tak, jak se učily a matka na tiskoviny dodávané strýcem chartistou reagovala velmi nevlídně, neb tou dobou už byla samoživitelka. Starý pán například tvrdil, že rok 1968, potažmo celé Pražské Jaro, bylo vyprovokováno ze SSSR jen proto, aby bylo možno Československo okupovat.

Já sám často používám rčení o chytrých a charakterních komunistech (buď nemůže být chytrý, nebo nemůže mít charakter, případně není komunista). Přesto si myslím, že ačkoliv se nijak neprojevoval a od roku 1953 ve straně nebyl, děda dožil jako komunista. Přestože měl charakter a rozhodně to byl, alespoň pro mne, velmi moudrý člověk. Možná to bylo tím, co prožil za války, že považoval komunismus za jedinou sílu schopnou to nedopustit znova… nevím. I když, napsal jsem, že se neprojevoval, což vlastně není pravda. Jediné místo, kde byl každý rok, bylo na prvního května v prvomájovém průvodu. Ne na tribuně, ne se „starou gardou“, ale v průvodu. Možná tohle bylo vyjádření jeho podpory myšlence a zároveň opovržení těmi, kdo ji, dle jeho názoru, zdeformovali a zničili ten odkaz. Mluvím tu o člověku, který narušuje moje přesvědčení o tom, že existuje myšlenka, která činí člověka zlým. A jestliže toto by nebylo univerzálně platné, není platný ani opak. Takže pro jistotu brzdím v kategorických úsudcích a Vám doporučuji to samé.

Yanek

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.6/5 (5 votes cast)
Příběh opravdového... komunisty?, 4.6 out of 5 based on 5 ratings

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Přidáno: